Domů jsem přijel dle mého pozdě, jako vždy. Svítilo se jen v kuchyni, kde mamka teprve vařila večeři. Táta seděl u stolu a četl dnešní noviny. Vešel jsem do kuchyně s úsměvem od ucha k uchu a sedl jsem si ke stolu. Všichni jsme se pozdravili a začala klasická konverzace o tom, co jsem dneska dělal. Nakonec jsem se dozvěděl, že jedeme na víkend do Německa, abych viděl krásy této země. Mamka byla nadšená z toho, že se po dlouhé době podíváme z Anglie. Naposled jsme byli u moře, v Řecku. Bylo to tam moc hezký, ale na mě až moc velký vedro...
Po vydatné večeři jsem šel do svého pokoje, zabalit si nejzáživnější cestu mého života. Zabalil jsem si to hlavní, černý sako, košili, kalhoty a moje čistý lakovky. Samozřejmě všechno dvakrát, krom toho saka a lakovek, ty mi snad na dva dny postačí.
Šel jsem spát celkem brzo, byl jsem nějak unavenej.
Vstávali jsme už v pět, museli jsme brzo na letiště, aby jsme všechno stihli na pohodu a měli čas na to se nasnídat. Jak jinak než v Mekáči. Den jsem tedy začal mýma oblíbenýma nugetkama a hranolkama, jak zdravá snídaně...
Let proběhl jaksi v pohodě, letěli jsme dvě hoďky, většinu letu jsem prospal. No co, vstávání v pět není sranda! Raní Německo bylo krásné, všude lidi...
Jinak výlet nebyl nějak záživný, celou dobu jsme byli na horách a prošli jsme snad každej roh těch hor.
Po vyčerpávajícím víkendu jsem pár dnů zůstal v pokoji a vycházel jen pro jídlo. Urovnával jsem si myšlenky ohledně toho, co zatím vím o Peterovi. Až po pár okamžicích jsem si vzpomněl, že táta zmínil u jednoho hradu, který jsme navštívili, že tam byl s Peterem. V ten moment jsem tomu komentáři nedával takovou hodnotu. Ale teď je to snad cennější informace, než cokoliv cennějšího na tomhle světě. Naštěstí jsem si nechal mapu, která nás doprovázela celou naší cestou po horách. Hodiny jsem přemýšlel nad tím, co všechno se muselo stát, aby se Peter nějakým způsobem ztratil. Už jsem to skoro měl, ale najednou vešel do pokoje a viděl všechnu mojí práci. Připadal jsem si trapně, víc než trapně, to snad ani nejde říct.
Koukal se střídavě na mě a na všechny ty papíry, co jsem měl po pokoji. Ze začátku nešlo poznat z jeho výrazu jestli je naštvanej, smutnej nebo veselej. Nervózně jsem ho sledoval a čekal na jeho reakci.
Vzdychl a sedl si na mojí postel. Řekl mi, ať se posadím vedle něj. Fakt jsem nevěděl, co mi řekne. Chvíli se mi díval do očí a potom spustil.
Začal mi vyprávět o tom, co se s Petrem doopravdy stalo. Hltal jsem každé jeho slovo, chvílemi jsem ani nevěřil vlastním uším. Povídal takhle hodinu. Na konci vyprávění si lehl a začal brečet. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, bylo to na mě moc informací v jeden moment. Po pár minutách se zvedl a odešel zpátky k mamce dolů. Zbytek dne jsem jen seděl a zapisoval všechno, co jsem slyšel, abych to nezapomněl ( asi udělám speciální zápis ohledně příběhu Petera v Německu). Ráno jsem se rozhodl, že pár dnů budu v Londýně, abych si roztřídil myšlenky. Za celý prázdniny jsem snad ani jednou nepotkal známou tvář z Bradavic, nepočítám-li Anthonyho. Kotel byl prázdný, jako skoro vždy. Na stole ležely dva letáky, které oznamovaly, že v příštích dnech se uskuteční v Godrikově dole velká akce, kde bude dokonce i útulek. Znělo to jako super nápad na vyplnění dalších dnů v Londýně a důvod, proč nejet domů. Občas si říkám, že kdybych nechodil do Bradavic, tak bych neměl takovou možnost cestovat po Anglii. Než byla vůbec slavnost započata, tak uplynulo pár dní, které jsem přežil na svačinových pytlících. Prvního dne slavnosti jsem měl jako vždy černé sako, černé... prostě to, co mám většinou na sobě. Nedělo se toho mnoho, ale mohl jsem alespoň poznávat Godrikův důl, který je opravdu nádherný.
Další den jsem objevil stánek útulku, který byl zmiňován na letáku. Hned si mě všimla slečna, která mi nabídla, že bych se mohl na zvířata, které měly vzadu v ohrádkách, podívat, což byla lákavá nabídka. Většinou to byli psíci, všichni k sežrání. Kluk, co to tam hlídal mi ukázal chudáky, kteří neměli takové štěstí a jsou pořád v útulku. Jeden byl Husky a druhej byl zbarven do hnědé barvy, nevím co to bylo za rasu. Oba samozřejmě sladký jak cecek. Než se mi plně věnoval milostivej, tak se loučil se svojí holkou, která si neodpustila poznámku na můj vzhled. (Ty holky jsou fakt divný a některý i pěkně zlý! Jí dám, že jsem tvrdá slečna...)
Povídali jsme si o tom, že je dokonce možnost získat povolení pro psa, aby se mnou mohl jet do Bradavic! No nezní to skvěle? Nadšený novým rozptýlením ve tvaru psa jsem mu poděkoval za jeho čas a letěl na vlak, abych to doma řekl. Vlak jel dneska nějak výjimečně rychle, protože doma jsem byl o půl hoďky dřív, než jsem sám předpokládal. Táta byl překvapenej, že jsem se domů vrátil tak brzo, po tom, co všechno mi řekl. Neváhal jsem ani vteřinu a vyprskl jsem na ně informaci o tom, že by jsme mohli adoptovat psa, přesněji Huskyho, protože ty já žeru a že když se domluvím s říďou, tak že bych ho mohl mít na pokoji v Bradavicích a byl by ve volné přírodě a všechny tyhle švandy. Mamce se nápad se psem líbil, měl bych něco, co by mě mohl ochránit, kdyby na mě nějaký mudla zaútočil a já neměl po ruce hůlku. Táta, s vědomím toho, co všechno mi řekl, přijal nápad se stejným nadšením jak mamka. Zbytek noci jsem se radoval, že budu mít nového psa. Dneska si pro něj jdu, snad ho už někdo neadoptoval!
Martin :--)
