Tak, v Londýně jsem se moc neohřál, stejného dne, kdy jsem do něj přijel, jsem hned odjel do své domoviny za rodiči.
Cesta nebyla bůh ví jak dlouhá, dvě hodiny byly oproti cestě do Bradavic luxus. Ihned, jak jsem vystoupil, praštila mě do nosu vůně domoviny, kterou jsem tak moc dobře znal. Jelikož jsem se tu neukázal celej rok, tak jsem za chvilku potkal při cestě domů své spolužáky z mudlovské "základky" a hlavně Anthonyho, kterej s nimi posedával a očividně si to užíval více, než sedění v Bradavicích a prožívání kouzelnického života. Po chvíli kecání s nimi jsem pochopil, že mě asi neradi vidí, tedy spíše Anthony mě nerad viděl. Bylo fakt zvláštní, jako by si je obsadil a nakukal jim o mé maličkosti spoustu nesmyslů, které určitě nebyly pozitivního rázu.
Nějak víc jsem to neřešil, rozloučil se s nimi a vyrazil směr domov, po kterém se mi tak dlouho stýskalo. Ulice byly jiné, jakoby barevnější od té doby, co jsem tu byl naposled. Lidé vypadali šťastně, všude to žilo.
Když jsem došel před náš dům, pouze s brašnou, pouzdrem od foťáku a prázdnými kapsami, na chvíli jsem se zastavil a přemýšlel nad tím, jestli není něco jinak. Nakonec jsem nic nového na zahradě nenašel a tedy vyšel ke vstupním dveřím.
Zazvonil jsem, plný emocí čekal a čekal. Když mamka otevřela dveře, chvíli nevěřila, že jsem to já. Ihned mě objala, jako nikdy jindy. Táta vyšel z obýváku pár chvil po mém příchodu. Taky byl nesmírně rád za to, že jsem se konečně vrátil. Po několikaminutovém objímání rodiče spustili o tom, jak se jim stýskalo, jestli se mi líbil dárek k vánocům, jak se mi líbilo v Bradavicích a spousta takových srand. Chvíli jsem svůj příjezd rozdejchával, tolik emocí najednou jsem snad nikdy neprožil. Poznali na mě, že jsem lehce mimo a tak mě posadili na gauč a čekali, až se vrátím do reality. Hned jak jsem mohl, spustil jsem o celém roku v Bradavicích, ukázal fotky, které jsem nafotil. Divili se, že jsem si nepřivezl kufry, mamka se těšila, že mi něco vypere, ale ihned jsem jí uklidnil, že v Bradavicích se nám prádlo a všechno oblečení pere díky kouzlům. Asi do desíti večer jsem vyprávěl o všem, co se v Bradavicích stalo a nestalo, koho jsem potkal. Když jsem se ale zmínil Cass, Leu a Lu, které znaly Petera, tak mě táta zarazil, najednou se jeho radostný úsměv proměnil v neutrální pohled a řekl mi, ať jdu do pokoje, že mi zítra musí něco říct. Bojím se, co mi řekne. Z části doufám, že něco pozitivního, ale z části očekávám něco ve smyslu, že Peter už pár let nežije, tak ať se ho nepokouším hledat.
Nějak jsem o tom v ten moment nepřemýšlel, šel do svého do pokoje, který byl pořád stejný, prostě můj. Skříň byla plná uniforem z mudlovské školy, těžko jsem našel svoje oblíbené pyžamo. Ještě před tím, než jsem usnul přišla mamka, že pokud budu chtít, tak zítra se můžeme jít projít buď po Bristolu, nebo jestli budu chtít, tak by si se mnou sjela do Londýna, že tam stejně tenhle měsíc chtěla jet.
Asi dobrou noc, uvidím, co přinese zítřek...
*podpis: Marťa*
Comments