DENÍK 1. - 2. ROČNÍK

V pondělí jsem se klasicky probudil brzo, jak jinak. Musel jsem vyhrabat bílou košili a kravatu, kterou jsem nakonec  našel pod klecí jedné sovy, která patřila mému spolužákovi (pochybuju, že se vrátí). Upravenej v rámci mezí jsem se ukázal na všech zkouškách. Všichni profesoři byli milí, asi jsou rádi, že jim ty zkoušky vůbec někdo chodí.

Celej poslední tejden byl ohromně náročný jak psychicky, tak i fyzicky. Skoro jsem omdlel u přeměn, protože jsem nestíhal tempo Cory a Lindy. Teda, kouzlil jsem s nimi ve stejný moment, ale energie jsem měl o poznání méně. 

Poslední dva dny byly nejsmutnější z tohoto roku, měl jsem poslední možnost se vidět s holkama na hradě. Byly z toho strašně sešlé, což mě hrozně mrzelo a tak jsem se je snažil nějak rozveselit. Nevím, jak moc velký úspěch to mělo, ale to je teď asi jedno.

Sobota, den odjezdu, byla zatažená, ani sluníčko nešlo vidět. Navlékl jsem na sebe džíny, tenisky, košili a přes ní jsem hodil sáčko, které mě mělo vlastně jen  udržet v teple. Celej outfit jsem zabil černým slamákem z Německa, kterej mí táta koupil. Novinka od loňska byla, že i zvířata musela být přepravována s kufry, takže jsem nemohl vzít Petra pod své nohy do vlaku, jako loni. Nebudu kecat, všichni na to nadávali. Mimo zákaz byly také kontroly panem skřítkem, což bylo taky divný.

Cestu kočárek jsem, stejně jako později vlakem, přežil s Cory.  Ve vlaku jsme se přidali k Ronnyemu a Will, což se nakonec jevilo jako super nápad, jelikož kecali fakt občas. Cory se po chvíli rozhodla, že se uvelebí na mém rameni a nakonec si dáchla. Byla u toho tak roztomilá, že jsem jí teda to rameno nechal. Cesta byla celkem krátká, ale i přes její délku jsem stihl přečíst noviny, které byly plné nabídek práce. Bohužel ani jedna z nabídek nebyla ani pro mě, a už vůbec ne pro Cory. *Je vůbec normální, že takhle přemýšlím???*

Bylo krásný, že byl takový klid, ani ten vlak nedělal takový bordel. Po příjezdu do Londýna jsem musel nějak probudit Cory a dotáhnout jí až do Kotle. Naštěstí se sama probudila a donesla se do Kotle, kde jsme vyzvedli kufry a zvířectvo a vyčkávali na slečnu brigádnici. Ta se ukázala celkem pozdě, ale pokoje rozdala rychle. Ještě mi při předání pokoje řekla, že tu byli rodiče a hledali mě, že prej vezou psa a vrátí se tak za půl hodiny. Hned jsem to oznámil Cory, která byla nadšená, jak jinak. Pokojík jsme dostali opravdu maličký a tak přišel nápad, že bychom si koupili stan a přespávali v něm, protože by byl stejně větší než pokoj.

Po krátké debatě jsem se podíval na hodiny, už byl čas na to vyjít dolů pro mojí milovanou fenku. Předání bylo rychlé, rodiče mě očividně rádi viděli, ale řekli mi, že přijet můžu kdy chci, že se na mě budou těšit. Zdálo se mi, že táta má o pár šedých vlasů navíc a přibyly mu i vrásky. Mamka byla pořád stejně krásná a Eve, ta vyrostla... 

​

A tímhle tím dnem asi končí část tohoto deníku, pokud projdu. Jedna epizoda mého života končí a začne nová, s novými věcmi, jako jsou PVP, nebo možnost podívat se do Prasinek a hlavně možná nějaký postup ve vztahu s Cory...  Tak ahoj deníku, vidíme se zase v Bradavicích! 

POHODINDA PŘED ZKOUŠKAMI

Sedím si takhle s hrníčkem plným jablečného džusu na kraji čajového klubu (jmenuje se to tak?) a přemýšlím, jestli se něco za poslední dobu stalo. A upřímně, nic mě nenapadá. Po akčním Silvestru se moje problémy smrskly na zkoušky a to, že příští rok bude maso.

Jen tak mimo, jak si sedím sám v klubu, tak tu nejsem úplně sám. Pár stolů ode mne sedí Lea a její nápadník, už si ani nepamatuju jeho jméno, ale myslel jsem, že  Lea má v Londýně svýho budoucího muže...

Poslední hodiny nám je pořád mláceno do hlavy, že za chvilku máme zkoušky a měli bychom se začít učit, což samozřejmě dělám. Cory už skoro vůbec nevídám, pořád někde lítá a na mě si vůbec neudělá čas, což je smutné. 

VZPOMNĚL JSEM SI!

Před pár dny jsem se rozhodl, že si udělám trošičku akčnější noc a to tak, že přespím v jednom z odemčených pokojů, který se po hradě pár najde. Vybral jsem si jeden blízko učebny OPČM. Prvních pár hodin bylo v pohodě, postel byla stejně pohodlná jako na koleji, což mě zklamalo. Ale okolo desáté jsem slyšel kroky dvou postav. Zpanikařil jsem a schoval se co nejvíc tajněji pod postel. Po chvilce vešel do pokoje kluk a holka, oba dva z Nebelvíru, teda myslím, byla tam taková tma, že jsem byl rád, že vidím vlastní prsty. Ty dva se lízali tak nahlas, že jsem mohl tiše utéct z té hrůzy, směr byl jasný, kolej. Ale popřemýšlel jsem cestou na kolej, že je vlastně ještě jeden volný pokoj nedaleko, což by bylo lepší, než letět na kolej, před kterou určitě někdo hlídá. Storka teda končí v jiném pokoji, ve kterém jsem upadl do hluboké spánku a probudil se pěkně pozdě!

​

                                                                                            *podpis : Marťa*

​

​

JÁ A CORY?

Oslavy Silvestru se se blížily ke konci a já byl stále s Cory a prváky. Všichni pomalu vycházeli ven, aby se podívali na ohňostroj. Stáli jsme vedle sebe a čekali na odpočet do nového roku. U jedničky jsem zpanikařil a než jsem se nadal, ohňostroj už pálil a já ve zmatku dal Cory pusu. Byla krátká, ale hned jak jsem se odtrhl, jsem si všiml, že není naštvaná, ale usmívá se. 

V ten moment mi ze srdce obrovský kámen. Oba jsme očividně byli rádi za to, co se stalo. Po chvíli dívání se na sebe jsme vyrazili směrem ke škole, byli jsme oba hrozně unavení. Přidala se k nám ta normální prvačka, která se usmívala celou dobu naší společný cesty. Rozloučení bylo krátké, ani jeden jsme neměli sílu na to se vykecávat. Na pokoj jsem tedy vyrazil unavenej, ale šťastnej, že i po odchodu holek budu mít pořád někoho, s kým pokecat...

                                                                                                *podpis : Martin*

SILVESTR

Zima byla, je a ještě nějakou chvíli bude. Ale i přes to jsem se rozhodl, že si v den Silvestra půjdu zaběhnout okolo školy jedno kolečko (nemůžu se pořád jen válet na pokoji) ve své nové teplákovce od táty, asi mi tím chtěl  něco naznačit...

Ani jsem nevěděl, že je okolo školy tolik hrobů, nekecám, po cestě jsem potkal minimálně tři hroby nějakých zvířat. Tím jsem se ale nenechal rozhodit a běžel dál. Bylo to uklidňující se jen tak proběhnout s hlavou plnou problémů. Byla to určitě hodinka běhu, po které jsem měl v hlavě větší bordel, než jsem vyběhl. Spocenej jak prase jsem vešel do spolky, ve které si v klidu posedávala Lea. Trošku mě urazilo její překvapení z toho, že jsem se hejbal, ale na nafrněného Martina je život krátkej, tak jsem to vzal s humorem. Na to, že jsem měl v plánu se jít rychle osprchovat a už se nějak pomalu připravovat na večer, byl můj rozhovor s Leou dlouhý a dozvěděl jsem se o tělocvičně, kterou škola údajně má. 

Po dlouhé promluvě s Leou jsem konečně letěl do koupelen, které máme nedaleko od koleje (kolejní koupelna stále nefunguje). Táhl jsem s sebou sadu na koupele, jestli se tomu tak dá říkat, kterou jsem dostali na Halloween. Mile překvapila, čekal jsem, že to budou takový ty klasický krámy, které seženete ve večerce. 

Vymydlenej jsem se navlíkl do svého oblíbeného sáčka, kalhot a lakovek. Do zahájení pařby bylo ještě dost času, takže jsem ho prokecal s Leou a později se přidala i Chloe. Jsem rád, že jsem v Mrzimoru, s každým si tu je o čem pokecat a nehrotí se tu lidé navzájem. 

Okolo osmé jsme všichni tři vyrazili směrem Prasinky, jelikož tam se měla ta velkolepá sláva konat. Byl to obrovský stan nedaleko školy. Vnitřek byl klasicky velkolepý, kapela, světla, občerstvení, nic tam nechybělo. Kecnul jsem se ke stolu u parketu, později si přisedla Chloe a Cory. Chvilku jsem poseděli, ale připadalo mi, že Chloe by byla radši sama, a tak jsem vymyslel, že bychom s Cory sedli k prvákům, který seděli o pár stolů vedle.

No, byla to asi největší kravina, kterou jsme mohli udělat. Seděli tam tři prváci, dvě holky a jeden klučina. Pamatuju si snad jen jméno té normální, ta druhá se mohla chytit s tím klukem a odkráčet někam. Oba byli švihlí, kluk pořád mlel o tom, jak by mě zakopal a holka pořád mlela o tom, jak bychom se k sobě s Cory hodili. Jelikož ale nebyla lepší zábava než oni, tak jsme zůstali.

Měl jsem potřebu tancovat, nějak ze sebe vypustit ten stres, jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Cory se ze začátku nápad s tancováním nelíbil, ale nakonec upustila a vyšli jsme na parket. Byla to asi nejkrásnější věc, co se mi v ten rok stala (teda po tom, co jsem si koupil psa). Na parketu, s ní, jsem úplně přestal přemýšlet nad tím a támhle tím, prostě jsem se soustředil jen na ní. Ale po chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, co když je to pravda, co když se k sobě s Cory hodíme? Nejsem moc mladej na to, abych si našel holku? 

​

VÁNOCE

Schován ve spacáku, obklopen svými plyšouny jsem se probudil okolo osmé hodiny raní. Byla strašná zima, takže jsem si nožky narval do vysokých bot a schoval jsem se do šály. Spolka byla vyzdobena do sladké hnědé barvy, jakože perníčky, jasné?

A HLAVNĚ, BYLY TAM POHOVKY.

Tuto radost jsem si užíval pár minutek, než přišli ostatní, tak jsem utekl do kuchyně, kde jsem ulovil kousek chleba a v klidu jsem si ho chroupal v úplné tmě. I hlavní části hradu byly vyzdobené do vánočního stylu, což bylo strašně krásný a nějak mě to zahřálo u srdíčka. Po prohlédnutí školy jsem se zase uvelebil ve spolce, četl jsem si a psal jsem dopisy. Byla to pohoda, na kterou jsem tak dlouho čekal. 

Když už devátá hodina večerní odbyla, tak slečna Grimes svolala všechny žáky, aby se sešli ve Velké síni, kde společně oslavíme večeří Vánoce, nebo co. 

Já, Linda a Cory jsme kecali před síní, než se všichni sešli a mohli jsme tedy usednout ke stolu a společně pojíst. Měl jsem výbornou rybí polévku s kouskem bagety, ale to mi nestačilo . Nejvtipnějším momentem bylo, když většina jídla zmizela a vedle mě sedící byli smutní, že se nestihli najíst. 

Po dlouhém čekání na znovu zjevení jídla jsem to vzdal a šel si lehnout, hladovej...

​

Dalšího dne jsem se ráno probudil obklopen dárky a opětovně svými plyšouny. Nechci vypisovat, co všechno jsem dostal, je toho spousta  a jsem rád za každou věc. Zbytek toho dne jsem strávil posíláním dárků přes sovu a psaní domů, jak moc se mi líbí dárky. Zítra mě čeká Silvestr, tak snad to bude sranda!       *podpis: Martin*

HODINY, HODINY, HODINY A KAPITÁN BLACKWOOD

Tak, vyučování začalo a tím tedy i nošení uniformy, která mi začíná být malá. Letos se nám ve většině předmětech vyměnili profesoři, ale hlavně máme Grimes, která se zatím jeví jako milá paní. Zbytek profesorů byly v pohodě, nesplnila se moje noční můra a nemáme na bylinky Velta. 

Mimo hodiny většinu dne se potuluju po pokoji a čmárám si do skicáku. A když si nečmárám, tak se doučuju přeměny, jelikož Hatfield je profesor, se kterým vedu jakžtakž přátelsko-profesorksko/studenský vztah, dejme tomu? Nechci nějak ostatním profesorům křivdit, ale je tomu tak. 

Čekám, kdy se mi do života vrátí famfrpál, chybí mi nějaký pohyb. K vánocům si přeju něco k mudlovskému sportu, jak tady tomu říkaj, i když pro mojí maličkost to jsou úplně normální věci. Slyšel jsem, že máme ve škole tělocvičnu, která je vybavená různým nářadím. 

I když jsem obklopen svými spolukolejníky, stejně si připadám sám, možná je to tím, že v mém ročníku jsem vlastně jedinej, kdo je z Mrzimoru (Makota nepočítám, ten na ty hodiny ani nechodí). Většinou sedím sám a tak jsem sám se  svými myšlenkami. I když jsem se Cass vyzpovídal ohledně Petera, tak Lu, která se mi zdála zaujatá tím, že jsem Peterův nevlastní bratr, ještě neví ani ň. Snad jí všechno stihnu říct před tím, než si ve škole dáme svoje poslední sbohem. 

​

Postupuji ve vyprávění a to Halloweenem, který byl letos trošku slabší než loni, ale pořád to byla švanda. Ten den jsem vstal celkem pozdě a když jsem vylezl z koleje a šel směrem na pozdní snídani do síně, tak jsem potkal Lu a její kamarádku Faye, obě se připravovaly na lov pirátských pokladů. Nabídly mi, abych se k nim přidal, což jsem samozřejmě nemohl odmítnou a tak jsme vyrazili na lov.  To že poklady byly schovány do nechutnejch věcí bylo samozřejmostí a samozřejmě jsem to všechno hledal já...

Poklady to byly různé, ale v jednom se našla velmi užitečná věc, a to 10 galeonů na nákup v Příčné, což se může hodit. Večer jsme se přemístili na pirátskou loď, všichni v převleku pirátů, jít pařit, dokud to naše mladé kosti svedou. Nejlepší částí byl hon za kloboukem kapitána Blackwooda, který po něm tak toužil. Zadavatele naší práce jsme nakonec převezli a dali mu cáry jeho údajného klobouku. Neskočil nám na to, ale stejně jsme se nadlábli a nějakou chvíli i hodovali, ale jelikož se v mé hlavě stalo něco, co jsem nečekal, tak jsem ihned odešel. Samozřejmě, že jsem se omluvil, jak se sluší na piráta.  Zbytek týdne jsem nějak přežil a čekám na Vánoce, které mi připomněli, že jsem tak dlouho odloučen od své rodiny a od svého psíka. Snad se mají dobře.              *podpis : Martin*

PO DRUHÉ DO BRADVIC

V to pondělí jsem vstal celkem brzo, ready na dlouhou cestu do Bradavic. Neměl jsem v plánu nějak plašit, z loňské zkušenosti jsem věděl, že i když zaspím, tak vlak  pohodě stihnu.

Než jsem vyrazil do hlavní části Kotle, tak jsem se patřičně upravil a odevzdal kufry do bedny, která byla nově v každém patře. Eve (Můj pes! Musím o ní ještě něco napsat) a Petra jsem vzal dolů, aby jsme si prošli klasickou ranní rutinou v Kotli. Najít místo k sezení, kde by se vešel pes a sova v kleci bylo fakt těžký. Poseděli jsme si jen pár minut a už někteří vycházeli směrem nádraží. První vlna odešla a najednou v Kotli bylo až nepříjemné ticho, ve kterém jsem nechtěl zůstat ani minutu. Sbalil jsem zbytek toho, co jsem nesnědl, připoutal Eve k vodítku a vyrazil jako ostatní k nádraží. 

Díky bohu, že Eve není ten typ psa, který se táhne a jde hrozně pomalu. 

​

Na nádraží jsme byli do pěti minut a hned jak jsem vešel do hlavní budovy, viděl jsem mamku a tátu, jak právě přijíždějí rychlíkem. Setkání to bylo opravdu dojemné, společně jsme vyrazili na nástupiště devět a tři čtvrtě, kde už čekal vlak. 

Tam jsem se rozloučil s Eve a zbytkem rodiny a vyrazil jsem s Peterem do vlaku hledat kupéčko. Nebylo to těžký, stačilo ujít pár kroků a viděl jsem Ronnyeho, samotnýho v kupéčku a tak jsem ihned vrthl, abych zjistil, jestli má místo.

Samozřejmě že měl, jen mě upozornil, že měl v plánu jet s Will, která má údajně dva psy. To mi samozřejmě nevadilo a tak jsem se kecnul ke dveřím, pod nohy jsem si dal klec a hodil jsem do ní trochu krmení, aby měl co Peter při cestě dělat. 

Než jsme vyjeli, tak se k nám přidal Jessie a nakonec i Will.

Cesta byla dlouhá, kočáry to bylo ještě delší a já čekal, kdy se z toho má sova zblázní. Rychle jsem jí hodil na kolej, ve které ještě nebyla pohovka, a letěl do velké síně, kde byla očekávané rozřazování prváků. Nepamatuju si přesně, kdo kam byl rozřazen, ale jedno vím jistě a to, že k nám přištálo nejvíce lidí. Po, pro mě, celkem krátkém hodování jsme vyrazili na kolej, kde čekala Lottie s jejím proslovem pro prváky, který jsem si u jednou poslechl.

Nezůstaval jsem tam dlouho, chtěl jsem už do svého pokoje, lehnout si a spát pár dnů, než začne vyučování. Snad budeme mít dobrej rozvrh!

ZKOUŠKY

Tak, po Vánocích byla dlouhá a doba a tedy dost času na to připravovat se na zkoušky. Samozřejmě jsem přípravu nepodcenil a bifloval jsem se všechno možný, dokonce i Numerologii!

Všechny zkoušky proběhly v jednom týdnu, což bylo maso. V pondělí jsme psali astronomii, dějiny a lektvary. Astronomii jsem bohužel nestihl v pondělí (dopsal jsem si jí v úterý!). Dějiny jsem měl našprtané od A do Z. Lektvary a jejich teorie není moc náročná, krom toho se naučit celý recept Bolesalu, to bylo taky maso. Jelikož jsme i pak samotný Bolesal připravovali, tak jsem si doufal, že ho zvládnu, ale bohužel, opak byl pravdou. 

Nesthil jsem nasázet všechny suroviny do kotle a tak mi hned lektvar zešedivěl. Ale jelikož jsem neměl fakt nervy na to dělat to podruhý, tak jsem jí odevzdal to, co jsem stvořil, víc jsem to neřešil. V úterý po doplnění astronomie jsem letěl na zkoušku z OPČM, kterou jsem zdolal bravůrně! Nijak jsem se jí nebál a LaMaletka to ze mě očividně cítila.

Středa měla být vyplněna přeměnami, které jsem dopisoval až v pátek.

Další zkoušku jsem tedy psal až ve čtvrtek, z formulí. Nejsem si v tomhle předmětu nějak jistej, ale většinu věcí jsem věděl a praktickou část jsem až na otevírání dveří dal na V.

No, a nakonec se psal pátek, den zkoušky z přeměn a létání. Myslím, že přeměny jsem zkonil ještě víc než lektvary, protože z pěti kouzel jsem dal dvě a to ještě s odřenýma ušima. 

Létání bylo v pohodě, jenom pět otázek, které nebyly nějak těžké.

​

A tak jsem přežil zkoušky. Myslím, že jsem shrnul zkoušky dostatečně, abych si na ně za pár let vzpomněl. 

Ani se nebudu rozepisovat o příjezdu do Londýna. 

Momentálně sedím v Kotli, vedle sebe z obou stran kufry a čekám na slečnu, která mi minulý rok přiřadila pokoj. 

​

Fůů, první rok byl fuška, hlavně po stránce psychické, kvůli tomu, že jsem byl tak daleko od rodičů a bohužel jsem neměl šanci s nimi jakkoliv komunikovat. Ale také jsem potkal spoustu nových lidí, kamarádů, kteří mě asi mají rádi a jsou rádi, že jsem jejich kamarád. Už se neuvěřitelně těším domů, do své postele a hlavně k mamce a taťkovi. Tak asi ahoj, až se vrátím do Londýna do kotle!  *podpis : Marťa*

​

HALLOWEEN A VÁNOCE

I když jsem konečně v Kotli, píšu teprve o Halloweenu a Vánocích. 

​

Tak, Halloween byl rozporuplný, měli jsme takovou spešl hru, která měla bejt zábavná, ale abych byl upřímnej, bylo to strašný. V základu to byly člověče nezlob se, jenomže byla jedna figurka a to člověk. Týmy byly po čtyřech, v našem týmu jsem byl já, Lu, Lea a sestra Lu.

Lea byla naše figurka a fakt jsem jí litoval. Víc se o tom asi rozepisovat nechci.

​

Mezi Halloweenem a Vánocemi byl klid, chodil jsem na hodiny a užíval si prvního roku v Bradavicích. Profesoři nás začali strašit zkouškami a spousty kouzly. Jediný, kdo mě nestrašil kouzly byla Ryers, ta mě strašila lektvary. Dle mého nemá ráda kohokoliv z Mrzimoru, protože na mojí maličkosti si zasedla a očividně si to užívala, babizna...

​

Když Vánoce klepali na dveře, tak mě chytla lehčí depka kvůli tomu, že nejsem s rodinou. Naštěstí mám tak skvělý kamarády na koleji, kteří mě z depky ihned vysekali. Před vánoční večeří s profesory jsme si zazpívali ve spolce pár vánočních písniček. Samotná večeře proběhla v klidu, jídlo bylo překvapivě dobré. Dalšího rána jsem se probudil v obklopení dárků. Nejvíce mě zasáhl dárek od rodičů, tolik věcí jsem snad nedostal. Zbytek dárků byl úžasný, od Lu, Cass, Sue a dokonce i od kluků z vyšších ročníků.

Do nového roku jsem zůstal na pokoji, jen jsem si chodil pro jídlo.

​

Hned si do tebe taky zapíšu, jak probíhaly zkoušky!

PŘÍJEZD DO ŠKOLY, MOJE PRVNÍ TRAUMA?

Hele, zapadl si mi pod postel a nějak jsem na tebe zapomněl. Ale nevadí! Za tu dobu se toho stalo opravdu hodně! Asi začnu tím, jak jsem vůbec vyrazil na nádraží.

​

Když jsem se probudil, věděl jsem, že to bude epický den. Klasicky jsem vyrazil hned do koupelny, která byla blízko a k mému udivení i celkem prázdná. Po každodenní rutině jsem se vrátil do svého útulného pokoje a zabalil poslední potřeby do školy. Neměl jsem nejmenší tušení, že kufry se odevzdávají a škola je převeze. Jako blbeček jsem tedy mířil k východu z Kotle, ale naštěstí mě zastavil pán, který měl celý převoz na starost, že si mám kufr dát do truhly a nemám se o něj prej vůbec bát. Bezmyšlenkovitě jsme mu teda kufr dal a čekal na zbytek naší skupiny. Ruby, Rose a Anthony se ještě někde flákali, tak jsem se pro ně po chvíli vydal. Ruby jsem potkal u koupelen, táhla za sebou obrovský černý kufr, nechtěla s ním pomoct, tak jsem se s ní domluvil jen na místě setkání. Rose jsem našel na schodech, samozřejmě jsem pomohl s kufrem. Anthony se pak najednou zjevil vedle Ruby. Když jsme všichni odevzdali svůj kufr, tak Ruby zavelela a vyrazili jsme směr nádraží. Cesta to nebyla krátká, jen najít vchod do nástupiště devět a tři čtvrtě bylo na chvíli obrovským oříškem pro nás všechny. Nakonec jsme se v pořádku dostali do vlaku, ale najít volné kupéčko fakt nebylo lehký! Cesta byla asi nejnudnější část dne, i když výhled z něj byl opravdu hezký, dokud jsme se neblížili k Bradavicím. Nebylo hezky, jednoduše pršelo a nikomu se nechtělo z vlaku. Jakožto prváci jsme museli jít společně k loďkám, které nás měly dopravit k Bradavicím. Nejhrůzostrašnější zážitek mýho života?! Myslím, že kdyby nepršelo, tak by to bylo O K, ale to, co se nám stalo se asi jinému ročníku zatím nestalo. Začátek plavby byl v pohodě, voda stála, ale loďka za pomocí magie jela dál a dál. Asi v polovině cesty se však stalo něco nečekanýho. 

​

VYSKOČILA NA NÁS OBROVSKÁ OLIHEŇ, která asi  obývá rybník okolo Bradavic. Začala nám šmátrat po lodích a chvíli to vypadalo, že se jich pár potopí. Absolutně nechápu, jaktože si to říďa nepošéfoval lépe, aby jsme v klidu dojeli do Bradavic! No, ale po této traumatické záležitosti jsme byli u Bradavic, rádi že žijeme. Ihned jsem našel Rose, která to rozdýchávala hůř, než většina. Anthony byl jako vždy vysmátej jak paprika. Ruby jsem potkal až u stolu, ale to předbíhám! 

​

Když jsme vešli do hradu, nastoupili jsme do řady, jako vojáci a čekali, než nás přivolají do velké síně. Byl jsem celej promočenej, takže jsem se chtěl logicky někde převléknout. Ale nemohl jsem, takže jsem v promočeném oblečení vešel před mé budoucí profesory, spolužáky a spolukolejníky celej promočenej, jak potupný, co? 

Celej natěšenej i přes to, co se stalo jsem si sedl pod Moudrý klobouk a čekal jsem na jeho odpověď. Po pár vteřinách vykřikl to, v co jsem doufal. Jasně že to byl Mrzimor! V ten moment jsem to bral jako kompenzaci za tu oliheň. Ihned jsem letěl ke stolu Mrzimoru, kde jsem potkal Ruby. Už jsem jen čekal na zbytek naší party. Všichni jsme skončili v Mrzimoru. Happy jak dva grepy, jsme vyrazili s Lu na kolej, kde nás čekalo nemilé překvapení. Mrzimorská kolej má tradici, že první noc se prváci přespí ve spolce, jenom ve spacáku. Nějak jsem neremcal, jen si lehl a byl rád, že jsem na místě, kam jsem se tak těšil. 

​

A tak vypadal můj příjezd do Bradavic. Čekají mě zkoušky, takže jsem celkem ve skluzu se psaním deníku, sorry :*   

​

                         *podpis : Marťa*

​

PŘÍJEZD DO LONDÝNA

No, tak jak začít. Asi úplným začátkem, tím byl příjezd do Londýna. 
Psal se krásný letní den, byl srpen a já s nadějí dobrého kolektivu vyrazil z nádraží do Děravého kotle. Hned jak jsem vešel, dýchla na mě vůně zatím neznámá. Obrovská místnost plná lidí, kde se vždycky něco děje. Díky tátovi jsem věděl, že musím ihned vyhledat brigádnici, která by mi určila pokoj, abych dny před odjezdem do Bradavic nepřežíval pod mostem. Zaklepal jsem na dveře vedle baru, vypadaly, že by měly každou chvíli spadnout. Opatrně jsem odstoupil od dveří a chvíli čekal, Vyšla mile vypadající slečna a hned věděla co chci. Před tím, než jsme vyšli do útrob kotle houkla po hostinci, jestli ještě někdo nehledá pokoj. Bohužel se našla jedna slečna, Ruby se jmenovala myslím, která taky hledala pokoj a jelikož je slečna víc nakloněna svému pohlaví, tak nejdřív hledala pokoj jí. Po dlouhých pěti minutách čekání se vrátila a vypravila se se mnou do přízemí pokojové části. Hned první pokoj, který jsme cestou potkali se stal z části mým. Maličký, s třemi postelemi a velkou skříní. Nedělal jsem si velké naděje, ale jedna skříň navíc by se hodila! Moje spolubydlící si už ani nepamatuji, na hradě je nevídám a nějak jsme se ani nebavili. Po dlouhé cestě, čekání na pokoj jsem byl konečně na místě, stále spokojen sám se sebou. Ulehl jsem do postele a ihned usnul. A tím to teprve všechno začalo! V dalším zápisu napíšu něco o Příčné (tak se tady říká Příčné ulici) a seznámení s mými budoucími kamarády