První dny po mém příjezdu byly ve znamení průzkumu Bristolu a zbytku Londýna.
Nejdříve jsem se chtěl podívat po svém rodném městě, které jsem za uplynulých pár dní neměl možnost tolik projít, i když ho tak dlouho znám.
Nějak jsem ráno nepospíchal, přeci jsou prázdniny, času dost. Snídaně byla božská, domácí chleba, spousta vajec a hlavně CEREÁLIE. Ty mi chyběly snad nejvíc. Ládoval jsem se plus mínus hodinu a pak se uráčil jít ze sebe udělat člověka.
Když jsem vylezl z koupelny a sešel dolů, připraven na celodenní výlet po Bristolu, stála u dveří jak mamka i taťka, kteří byli jako já připraveni. Myslel jsem si, že půjde jen mamka, jelikož táta na procházky nikdy moc nebyl (teda alespoň tu dobu, co ho znám). To, že mě to rozhodilo jsem samozřejmě nedal najevo.
První zastávkou byla Brandon Hill, kde jsme vystoupali až na Cabot tower...
Myslím že jedna moje spolužačka měla příjmení Cabot, ale nejsem si tím jistej.
Bylo to opravdu hezké, sluníčko svítilo, bylo tam málo lidí a na nebi nebyl ani mráček, takže jsme viděl z věže celou krásu města.
Posléze jsme vyrazili do O2 Academy, což je vlastně takové muzeum, které nedávno postavili. Ani si nepamatuju, kdo, nebo co tam bylo vystavováno, hlavní pro mě bylo, že jsem byl s rodiči.
Na oběd jsme se zastavili v malé čínské restauraci, kde jsem ochutnal takový hrozně mastný, rosolovitý nudle s kuřecím. Nebylo to špatný, chutnalo mi to, ale ten pocit na jazyku byl prostě divnej. Mamka si dala cosi s tofu, vypadalo to jako z nějaké italské restaurace, ale údajně je to ryze čínská mňamina. Taťka se s tím nemazal a dal si Kung-Pao a ještě k tomu kachnu s houbami a bambusovými výhonky.
Táta nevypadal na to, po tak vydatném obědě, že by měl v plánu dál cestovat po městě. To znamenal konec našeho výletu a naše plány se tedy přeměnily na sezení u gauče a povídání si. Domů jsme přišli krátce po šesté, protože cesta z centra až k nám je pořádná štreka.
Jak jsme vešli do baráku, letěl jsem do svého pokoje. Převlékl jsem se a hned letěl dolů. Asi mi to trvalo pěkně dlouho, protože oba už seděli s kafčem na gauči a koukali na telku.
Chvíli jsem si je nemluvně prohlížel, přišlo mi, že tátu něco trápí, teda, v obličeji tak vypadal. Nějak ho to ale přešlo po té, co si mě všiml. Zbytek dne jsem nad tím nepřemýšlel, koukali jsme na filmy dlouho do noci. Až v posteli jsem si uvědomil, že mi vlastně chtěl něco říct už včera, ale očividně na to nezapomněl, jen je to asi něco natolik vážného, že na to potřebuje vhodnější chvíli. Bůh ví, co mi vůbec chce říct. Ve zbytku týdně mám v plánu zůstat v Londýně a zkusit potkat Cass a Lu, musím se jich poptat, jestli nemají něco po Peterovi. No co, musím zase začít hledat, když jsem se na to ve škole vykašlal!
